Prodia - diskusní fórum pro diabetiky

Autor: Marek Kovář

Ze zákona jsou všichni majitelé televizoru – přístroje pro příjem televizního signálu povinni platit ročně okolo 120,- poplatek státní České televizi. Bez ohledu na to, zda její programy sledují, musí tak činit od momentu, co si domů přinesou televizor, i kdyby na něm měli přijímat pouze satelitní vysílání, kabelovou televizi nebo DVD.
120,- je cena přibližně 60 „diabetek“ (injekcí pro aplikaci insulinu), je to více než šestina ceny jednoho balíčků testovacích proužků do glukometru.
Česká televize za tyto naše peníze, které jí musíme povinně odevzdávat, produkuje opravdu „libové“ pořady: Např. mě zaujal pořad Legato – magazín pro gaye a lesbičky. Nemám naprosto nic proti gayům a lesbičkám, registrované partnerství bych jim klidně dovolil, ale mám dojem, že gayů a lesbiček je v této zemi 4% a diabetiků 7% - tedy téměř dvakrát tolik. Jako diabetik bych určitě uvítal pořad o novinkách v léčbě, terapeutická doporučení odborníků (u nás na okrese je obtížné dostat se k mnoha informacím), s recepty a např. tipy, kde koupit pomůcky pro diabetiky se slevou, a klidně s prevencí pro „dvojkaře.“ Ale naše státní televize místo toho produkuje pořady, které mě místy skutečně fascinují v nejnegativnějším slova smyslu – takový pořad „Paměť stromů,“ u kterého mi zcela uniká jeho přínos nebo komu je vlastně určen, plný leteckých záběrů, jistě stojí mnohem víc našich peněz, než by stál pořad pro diabetiky – rád pomohu televizi s dramaturgií v rámci daného rozpočtu.
Chápu, že bujné poprsí a projevy na úrovni delirického alkoholika paní Palwowské v hlavním vysílacím čase jsou možná potěšením pro vedení státní televize, ale mně se z podobných pořadů zhruba do pěti minut zvedne kufr, usnu nebo přepnu, a i takové zhůvěřilosti jsem povinen financovat z vlastní kapsy.
Další nesmírně zajímavý a přínosný pořad byl pořad asi rok zpátky „Domorodky,“ u kterého jsem nepřestával zírat jednak nad mizerným zpracováním a především nad přízemností a demagogií, kterou jsem byl za své peníze skoro hodinu krmen. Jak řekl kdysi Jarek Nohavica panu Krylovi – „že se nestydíš, Karle, za takovou sračku.“ A kdyby to byl jen tento pořad…
Zahlédl jsem kousek z pořadu o zkrášlovacích proměnách různých jedinců a naivně jsem se domníval, že si lidé tyto proměny hradí sami. Ó, nikoli, všem znovuzrozeným krasotinkám jsem na jejich nový „imidž“ přispěl i já, a vzhledem k cenám v kadeřnictví, kde pracují zmiňovaní „odborníci“ jen na vlasech, se jedná o několik tisíc korun. Přitom pořad nezahrnuje prakticky žádné informace o zkrášlovacích postupech, aby si je lidé případně aplikovali doma, je pouze reklamou zmiňovaných odborníků a jistě příjemným zážitkem pro proměňované, ale za mé peníze, které bych raději investoval do testovacích proužků nebo náhradního sladidla, které je v průměru třikrát dražší než cukr.
Jistě, naše soudružská televize „nemůže vyhovět všem,“ ale 700 000 lidí nemocných cukrovkou v této zemi mi připadá jako zcela dostačující divácká základna – jsem si zcela jist, že u pořadů typu „Paměť stromů“ a mnohých dalších nebude ani třetinová. Takže jestli někdo máte někde „nahoře“ ve státní televizi kontakt, píchněte je párkrát diabetkou do zadku (nebolí to), aby se laskavě zamysleli, zda by nemohli obětovati něco ze své blahosklonnosti a vyhodit pár peněz i za pořad pro diabetiky. 700 000 x 120 = 8 400 000 ročně, tolik stojí celovečerní film, které státní televize jistým „umělcům“ tak ráda financuje a je to dostatečný základ pro pořad o diabetes. Aha, vlastně já vím, měl bych padnout na kolena a pěkně slušně poprosil, abych za své vydělané peníze obdržel, co žádám, ale na to podle pana režiséra Radima Špačka od státní televize nemám nárok. Takže zase příští rok zaplatím poplatky a zase při pohledu na rozteklou Halinu ve středu v hlavním vysílacím čase hlasitě zakleji.