Prodia - diskusní fórum pro diabetiky

Toto onemocnění zjevně tížilo člověka již od nepaměti, konec konců již záznamy nejstarších civilizací (Malá Asie, Čína, Egypt, Indie) mluví o případech nadmerné žízně, ztrát hmotnosti a vysoké produkce moči chutnající po medu přitahující mravence a mouchy.

Vlastní termín "diabetes" je odvozen z řeckého slova znamenající "sifon," či průtok vody. "Mellitus" znamená v latině "medově sladký," "slazený medem," "medový."

Ku příkladu nejstarší známý lékařský text, papyrus Ebers, který byl nalezen v Thébách v Egyptě a pochází z roku okolu 1550 před Kristem, doporučoval trpícím touto chorobou dietu skládající se z drobných plodů, ovoce, zrnin a medu, což mělo mít za předpoklad utlumení zvýšeného močení.

Zápisky Indiánů z tohoto období připisovaly vznik choroby přehnanému pití a jezení.

Záznamy o stravování středních vrstev v severoevropských zemích během 15., 16., a 17. století popisují jídla skládající se z mnoha chodů pečeného masa namáčeného v tuku, bohatých a sladkých moučníků a spousty másla a smetany, ale jen mála vlákniny či zelené, listovité zeleniny. Proto není překvapující, že mnoho případů diabetes bylo hlášeno v těchto obdobích hojnosti a nadbytku. Také není bez zajímavosti, že lékaři v této době museli ochutnávat moč pacientů, aby zjistili případnou sladkou chuť a tak detekovali chorobu.

Brzy poté vznikly dva myšlenkové směry ohledně stravování. Jedni věřili v nahrazení cukru ztraceného v moči dietním opatřením, zatímco druzí byli přesvědčeni o nezbytnosti omezení příjmu karbonhydrátů, aby byly sníženy důsledky, které vedly k nadbytku cukru v těle.

V roce 1797 začal dlouhodobý trend vysoce tučných a vysoce proteionových diet s nízkým obsahem karbonhydrátů a jako strava bylo doporučováno diabetikům maso a tuk. Žádný s lékařů v té době o povaze choroby příliš nevěděl a psalo se o ní jako o chorobě ledvin, žaludku či krve.

I tak se za důkaz pomoci pacientům s diabetem v důsledku této diety považovalo snížení obsahu cukru v moči, čehož bylo u mnohých dosaženo. Ale omezení příjmu kalorií jakožto efektivní terapie přišlo až s francouzským lékařem Bouchardatem, který si všiml, že v letech 1870 ař 1871, kdy Francie vedla válku s Pruskem a byl nedostatek potravin, se výrazně snížil obsah cukru v moči u diabetických pacientů.

Největší průlom v pochopení patologie této choroby přišel v druhé polovině 19. století. V roce1869 při prohlížení vzorku pankreatu v mikroskopu objevil německý lékař Langerhans malé červené buňky, které se odlišovaly od zbytku pankreatické tkáně. Později se tyto buňky pojmenovaly Langerhansovy ostrůvky. Pozdější pokusy na zvířatech ukázaly, že pokud byly tyto buňky ušetřeny, zatímco byl zbytek pankreatu zničen, nenastal diabetes mellitus.

Naprosto náhodně v roce 1889 bylo objeveno, že chirurgické odstranění pankreatu u psů způsobilo jejich brzkou smrt v důsledku diabetes. Dva němečtí lékaři - Minkowski a von Mering studovali roli pankreatu v trávicím procesu, když si pečovatel všiml, že psi bez pankreatu produkovali vysoký objem moči, která přitahovala mouchy. Tehdy se zjistilo, že tato psí moč obsahovala cukr, takže byla postulována závislost mezi funkcí pankreatu a diabetes, což byl zásadní objev, který nasměroval vědecké bádání správným směrem.